Teorie
Důvodem je setrvačná síla (zdánlivá) pojmenovaná po Gaspardu Coriolisovi - Coriolisova síla, která působí na každé těleso, které se volně pohybuje v rotující soustavě.
Coriolisova síla má směr kolmý na spojnici těleso – osa otáčení. Pokud se těleso pohybuje od středu otáčení, tak způsobuje stáčení trajektorie pohybujícího se tělesa proti směru otáčení soustavy. Pokud se těleso pohybuje ke středu otáčení, tak způsobuje stáčení trajektorie pohybujícího se tělesa ve směru otáčení. Toto stáčení trajektorie se označuje jako Coriolisův efekt a je viditelný z neinerciální vztažné soustavy. Jedním z příkladů otáčející se neinerciální soustavy je Země. Pokud bychom ji sledovali z vesmíru, pak bychom pozorovali, že jakákoli hmota pohybující se ve směru poledníku je odkláněna na severu doprava a na jihu doleva. Coriolisova síla ovlivňuje vznik cyklon, pasátů apod. – na severní polokouli se kolem tlakových výší (anticyklon) vzduch pohybuje po směru hodinových ručiček, okolo tlakových níží (cyklon) ve směru opačném. Na jižní polokouli je tomu naopak. Tento jev se projevuje na všech planetách, které mají plynnou atmosféru (příkladem může být Velká rudá skvrna na Jupiteru). Coriolisova síla má svůj podíl i na směru Golfského proudu, který se stáčí k pobřeží Evropy a ohřívá ji.
Coriolisova síla na Zemi ovlivňuje padání těles – nepadají po přímce. Coriolisovu sílu musíme brát v úvahu i při výpočtech trajektorií balistických střel, jak se ostatně přesvědčili ostřelovači za první světové války při odstřelování Paříže dělem na vzdálenost 100 km.
