Emil Škoda se narodil 19. 11. 1839 v Plzni jako syn Františka Škody a Anny Říhové, velmi vlivných a bohatých měšťanů v domě č.p. 55 (dnes již nestojí). Mudr. František Škoda byl ředitelem zemské zdravotní služby, členem první správní rady měšťanského pivovaru a poslancem říšského sněmu. V roce 1854, po smrti matky, se celá rodina přestěhovala do Chebu, kde také Emil započal svá studia na tamním gymnáziu. Nedlouho poté byl Emilův otec jmenován do funkce zemského zdravotního správce, a tak se celá rodina opět stěhovala, tentokrát do Prahy. V Praze začal Emil Škoda, i přes odpor otce, který z něj chtěl mít doktora, se studiem strojního inženýrství na Hornické technické škole. Zde ale dokončil pouze čtyři semestry a školu dostudoval až v německém Karlsruhe na tamní strojírenské fakultě Technické vysoké školy. Po studiích sbíral zkušenosti například ve Francii, Prusku (dnešním Německu), Anglii a USA. Na svých cestách poznal moderní technologie vyspělých firem.
Emil Škoda.
Zdroj: commons.wikimedia.org. Public domain.
Když roku 1866 vypukla Prusko–Rakouská válka, byl Škoda, jako příslušník nepřátelského státu, vyhoštěn z Pruska a navrátil se zpět do Plzně. Bez práce ale dlouho nezůstal, jeho vlivný otec mu zajistil velmi lukrativní místo ve Valdštejnských strojírnách na pozici vrchního inženýra s platem 1 500 zlatých ročně. Emil Škoda chápal, že má-li se stát strojírna významným hráčem a obstát ve velké konkurenci musí se investovat nemalé prostředky do modernizace výroby a zavedení nových výrobních odvětví. Jelikož hrabě Valdštejn neměl do modernizace chuť a ostatně ani finance, prodal strojírny Emilu Škodovi. Kupní cena byla stanovena na 167 642 zlatých (z toho 120 000 v hotovosti a 47 642 v dodávkách pro Valdštejnův důl Marie v Liticích). Na koupi chtěl Emil Škoda použít peníze, které získal jako dědictví po zesnulé matce. Otec byl však rezolutně proti a pomohla až přímluva Emilova strýce Josefa, rovněž velmi vlivného a uznávaného lékaře, který žil ve Vídni. Ten také Emilovi velice pomohl tím, že mu sjednal bankovní účet, na kterém měl Emil Škoda k dispozici téměř milion zlatých! Koupi již tedy nic nebránilo a k podpisu smlouvy došlo 12. 6. 1896.
Emil Škoda byl známým workoholikem, není tajemstvím, že trávil v práci dlouhé hodiny a aby to měl do strojíren opravdu velmi blízko, pronajal si pokoj v bytu, ze kterého bylo do areálu velmi dobře vidět. Tento podnájem v bytě rodiny Hahnenkammů (bohatých majitelů povoznictví v Plzni) se mu stal osudným, protože se zamiloval do jejich dcery Hermíny. Dvakráte rodiče marně žádal o její ruku, mladý inženýr se jim zdál pro dceru málo atraktivní partií, až teprve na potřetí to Emilovi vyšlo, a tak byla roku 1871 svatba. Hermína s sebou přinesla do manželství velmi tučné věno, 100 000 zlatých, které posloužilo ke stabilizaci podniku po krachu na vídeňské burze roku 1873 a následné hospodářské krizi. Po prarodičích své ženy získal také rozsáhlé pozemky v Plzni - Doudlevcích, na kterých mimo jiné postavil cihelnu, která vyráběla cihly se Škodovým jménem (ta byla roku 1948 zbourána a na jejím místě postavena dodnes stojící hala zvaná „Gigant“).
Emil Škoda byl velice přísným zaměstnavatelem. Přistihl-li například zaměstnance při zahálce, neváhal jej přetáhnout holí, kterou neustále nosil s sebou, přes záda. Aby ušetřil čas, nechával dokonce zaměstnancům posílat obědy z blízké restaurace přímo do strojíren. Už roku 1872 se rodině Škodových narodilo první dítě, dcera, kterou pojmenovali Josefina. Dalších děti se rodině rodili ve dvouletých cyklech. Johanna se narodila roku 1874, Hermína roku 1876 a konečně dědic Karel roku 1878. O výchovu dětí se staraly převážně německé vychovatelky.
V osmdesátých letech už začal být prostor mezi Poděbradovou, Kollárovou a Tovární ulicí, obestavěný bytovou zástavbou, pro expandující firmu nedostatečný a tak si Emil Škoda vyhlédl nové místo pro svoje závody. Novou lokalitou byla nezastavěná jihozápadní část Plzně mezi Tylovou ulicí a železniční tratí Plzeň – Cheb, kam také začal od roku 1889 své provozy přesouvat. Po padesátce se na Emilu Škodovi čím dál více projevovalo fyzické i duševní vypětí spojené s řízením takto obrovské společnosti. Jeho zdraví nepřispívali ani rozhazovační příbuzní či spory se spolupracovníky. Lékaři tak inženýru Škodovi doporučili cestovat, hlavně do jižních zemí a k moři. V politice se Emil Škoda, na rozdíl od svého otce, nijak neangažoval a dokonce nezdvořile odmítl titul barona (ten přijal až jeho syn Karel), čímž si vysloužil i nelibost ve vládních kruzích. Na sklonku života už bylo Emilu Škodovi jasné, že době malých a středních rodinných firem zvoní hrana a na scénu přicházejí obří nadnárodní koncerny, za nimiž stojí i vlivné banky se svými financemi. I pod tíhou dluhů se rozhodl transformovat svou rodinnou firmu na akciovou společnost. A tak bylo 12. prosince 1899 vše podepsáno. Počáteční kapitál Škodovky byl odhadnut na 25 000 000 korun a Škodovi bylo přiznáno 55 % akcií. Ty zbylé připadly Kreditní bance a České eskomptní bance.
Emil Škoda zemřel vyčerpán 8. 8. 1900 ve vlaku při návratu z lázní nedaleko štýrského Selzthalu, bylo mu teprve 60 let. Jeho pohřeb byl honosný. Účastnila se ho většina z tehdejších více než 4 000 zaměstnanců. Emil Škoda byl pohřben v prosklené rakvi na Mikulášském hřbitově. Hrobka tam stojí dodnes.
Hrobka Emila Škody.
Zdroj: commons.wikimedia.org. Public domain.
