K největšímu ohřívání vzduchu dochází na rovníku, zároveň tu vzniká nižší tlak. Ohřátý vzduch stoupá vzhůru a proudí ve vyšších vrstvách atmosféry na severní polokouli k severu (na jižní naopak). Na pólech je tlak vyšší a vzduch pokračuje ve směru poklasu tlaku v přízemní vrstvě zpět k rovníku. Za předpokladu, že se Země neotáčí, že má stejnorodý a hladký povrch, pak by mezi póly a rovníkem docházelo jen k takto jednoduché cirkulaci vzduchu. Na severní polokouli při povrchu by vál severní vítr a ve výšce jižní vítr (na jižní polokouli naopak).
Proudění vzduchu.
Zdroj: Techmania Science Center. Autor: Magda Králová. Under Creative Commons.
Do hry se dostává Coriolisova síla, která na severní polokouli vychyluje proudění vzduchu vpravo (na jižní vlevo). Jednoduchá cirkulace se mezi póly a rovníkem rozpadá na několik těsně vázaných systémů. Podél rovníku se rozkládá rovníkový pás tišin, kde se vzduch silně ohřívá, stoupá vzhůru a pohybuje se na sever a jih. Klesá v oblasti třicátých rovnoběžek a vytváří subtropický pás vysokého tlaku (leží v něm většina velkých světových pouští). Z něj vanou směrem k rovníku pasáty, stálé východní větry. Větrům ve výšce 1 – 2 km vanoucím nad nimi v opačném směru se říká antipasát.
Pasáty vanou po celý rok na obou polokoulích ze subtropických tlakových výší směrem k rovníkové brázdě nízkého tlaku vzduchu. Rychlost pasátů se pohybuje kolem 6 – 12 m/s. Dominují nad oceány, kde jsou hlavní hybnou silou mořských proudů, na pevninu zasahují většinou jen jejich východní okraje. Pasát na jižní polokouli je silnější a souvislejší. Oblast jeho výskytu zaujímá cca 20 % její plochy. Poloha se mění dle roční doby. Pasáty zasahují do výšky 0,5 – 2 km nad zemským povrchem.
Antipasáty vanou ve středních a horních vrstvách troposféry nad přízemními pasáty. Zasahují od rovníku až do subtropických šířek (30°– 35°), kde se stáčejí do západního směru. V oblasti rovníku existuje silná výstupná složka, která dosahuje výšek cca 10 km a v subtropech sestupuje.
Monzunová cirkulace
Vlivem nestejného rozdělení moří a souší v jednotlivých zeměpisných šířkách se místy upřednostňuje tzv. monzunová cirkulace vzduchu mezi mořem a pevninou. Monzunová cirkulace je součástí všeobecné cirkulace atmosféry a vyskytuje se jen nad určitými oblastmi zemského povrchu. Vzniká díky rozdílnému oteplování kontinentů a přilehlých moří a oceánů v jednotlivých ročních obdobích. Monzuny jsou větry s typickým převládajícím směrem (a téměř přesně opačném směru ve druhém ročním období). Podle časového výskytu rozlišujeme monzuny letní a zimní, podle geografického hlediska rozlišujeme monzun tropický a mimotropický.
Letní monzuny vanou při povrchu z moře na pevninu, jejich nástup a konec vymezuje období dešťů. Vznik je podmíněn převládajícím nižším tlakem vzduchu nad pevninou v létě. V oblastech s typickým monzunovým podnebím přináší převážnou část ročních srážek, čímž výrazně ovlivňuje zemědělskou produkci. Nejsilnější monzuny vznikají v Indickém oceánu. Nástup letních monzunů je tu každoročně kolem 1. června. Monzunové srážky bývají velmi vydatné a navíc zesilují v návětří hor.
Proudění vzduchu.
Zdroj: Techmania Science Center. Autor: Magda Králová. Under Creative Commons.
Zimní monzuny vanou při povrchu z pevniny na moře. Vznik je podmíněn převládajícím vyšším tlakem vzduchu nad chladnější pevninou v zimě. Toto převážně studené a suché proudění je hlavní příčinou období sucha v monzunových oblastech.
Proudění vzduchu.
Zdroj: Techmania Science Center. Autor: Magda Králová. Under Creative Commons.
Tryskové proudění
Tryskové proudění bylo objeveno během 2. světové války při letech nad Tichým oceánem. Jsou to úzké proudy vzduchu v horní troposféře nebo spodní stratosféře s průměrnou rychlostí větru přes 28 m/s, v extrémním případě přes 194 m/s, nad Českou republikou dosahují rychlostí 83 m/s. Jejich vznik souvisí s výsledným rozložením tlaku vzduchu.
