ruský filozof, historik, jazykovědec, překladatel, básník, fyzik, chemik, geograf, geolog a astronom
Michail Vasiljevič Lomonosov se narodil v malé obci Mišaninskij u Archangelska v rodině Vasilije Dorofějeviče a Jeleny Vasilijovny Sivkové. Jeho zámožný otec byl mužem několika povolání – byl svobodný sedlák, rybář a stavitel lodí. Na svou dobu vlastnil velkou po evropsku vybavenou loď, trojstěžník Racek. Michail se již od devíti let plavil se svým otcem po vesnicích při břehu Bílého moře. U svého souseda se v zimních měsících naučil číst a psát. Často pobýval u syna místního kněze a studoval v jeho knihovně, nejvíce ruskou gramatiku a Magnického Aritmetiku, která byla nejen početnicí v dnešním slova smyslu, ale i populárním sborníkem geometrie, fyziky, geografie, astronomie apod. Otec s jeho vášní pro knihy nesouhlasil, macecha na něj žalovala. Není tedy divu, že se v roce 1730 rozhodl odejít z domova do Moskvy.
7. prosince 1730 obdržel průvodní list na cestu do Moskvy, 9. prosince opustil rodný dům bez otcova vědomí. Do Moskvy došel v dubnu roku 1731. Nejprve žádal o přijetí na matematicko–navigační školu, kterou po krátkém pobytu opusil a přestoupil na Slovansko–řecko–latinskou církevní akademii. Studium mu šlo velmi dobře, dokonce první tři třídy absolvoval během jednoho roku. Jeho život v Moskvě nebyl lehký, od otce nic nedostával (ten ho dokonce vydědil) a stipendium bylo bídné. Změna přišla v roce 1734, kdy se chystala expedice do východní oblasti Ruska. Ředitel navrhl Lomonosova. Mělo to však jeden háček. Výpravy se mohl zúčastnil jen kněz. Při ověřování jeho původu se zjistila jedna lež, kterou Lomonosov použil při přijetí na školu – zatajil totiž svůj rolnický původ (synové rolníků nesměli být přijati na tento typ škol). Nejen, že se nemohl zúčastnit výpravy, ale hrozilo mu i vyloučení ze školy. Naštěstí škola vyhověla jeho žádosti a poslala ho na nejlepší ruskou vysokou školu. To už se psal rok 1736.
Ta byla v Petrohradu a vyučoval na ní G. W. Kraft a Lomonosov zde poprvé přišel do styku s fyzikou. V roce 1736 získal carské stipendium na pětileté studium v Německu. Nejprve studoval matematiku, fyziku a filozofii na univerzitě v Marburgu u Christiana Wolfa. V Marburgu se kromě studia věnoval se svými spolužáky i radovánkám studentského života: pili, hýřili, zapletli se do rvaček a dělali dluhy. Profesor Wolf o tom samozřejmě referoval do Petrohradu. Akademie nařídila odjezd na hornickou akademii ve Freibergu v Sasku k J. F. Henckelovi, kde je Henckel držel dost zkrátka a často se dostával do konfliktu s Lomonosovem. Studovali chemii, metalurgii a hornictví. V roce 1740 se Lomonosov v Německu oženil.
Roku 1741 se pěšky vypravil zpátky do vlasti. V roce 1742 byl na petrohradské Akademii jmenován adjunktem na základě dvou pojednání O optické sluneční peci a O filozofických základech fyzikálně–chemické podobnosti stříbra a rtuti, které předložil jako disertaci. Byl mu přislíben velmi dobrý plat, ale Akademie neměla peníze, a proto svým zaměstnancům dávala knihy, aby si jejich prodejem sami opatřili peníze. V roce 1745 Lomonosov požádal Akademii, aby byl jmenován profesorem chemie za své dosavadní pracovní výsledky. Po předložení disertace z metalurgie byla jeho žádost schválena. O rok později začal s veřejnými přednáškami v ruštině a za další dva roky vybudoval první ruskou chemickou laboratoř.
Práce ve fyzice
Napsal téměř 200 prací, z nichž asi dvacet je věnováno fyzice, většinou jsou psané rusky nebo latinsky. Zabývají se tehdy aktuálními fyzikálními problémy. Jeho druhou studentskou fyzikální prací z roku 1739 byla Dissertatio physica. Z jeho četných prací můžeme uvést například O nepostižitelných hmotných částicích tvořících tělesa v přírodě, v nichž spočívá podstata korpuskulárních vlastností z roku 1743, Teorie pružnosti vzduchu z roku 1749, Úvaha o tuhosti a tekutosti těles z roku 1760, O jevech vzduchových elektrickou silou způsobených z roku 1753 nebo Teorie elektřiny na matematickém základě z roku 1756 nebo Základy matematické chemie z roku 1744.
Michail Lomonosov se zabýval především chemií a složením hmoty. Předpokládal, že se hmota skládá z drobných částic, jejichž pohybem vznikají různé fyzikální a chemické vlastnosti. V roce 1747 vydal Úvaha o chladu, kde uvádí vnitřní otáčivý pohyb částeček tělesa jako příčinu teploty tělesa. Částice horkých těles se otáčí rychleji než částice chladnějších těles. Podle Lomonosova musí existovat teplota, při které ustane pohyb částic. Naopak částice se mohou pohybovat nekonečně rychle, a proto i teplota může neomezeně růst.
Mezi Lomonosovovy vědecké úspěchy můžeme zařadit formulaci obecného zákona zachování hmotnosti, ke kterému dospěl při pokusu v roce 1756. V uzavřené nádobě nechal probíhat chemickou reakci a zjistil, že hmotnost celé soustavy se nemění. Tento zákon znovu vyslovil až v roce 1774 Antoine Lavoisier. Lomonosov také vyslovil v roce 1748 větu o současném zachování pohybu i hmotnosti v přírodě, tomu lze při volnějším výkladu rozumět jako zákonu zachování hybnosti a tedy i energie. O rok později přišel s myšlenkou, že podstatou tepla je pohyb malých částeček. Navrhl létající zařízení, pomocí kterého prováděl meteorologická měření nad zemí. Pravděpodobně se jednalo o draka, kterého pasivně unášely vzdušné proudy. Lomonosovův drak měl křídla, pomocí kterých se pohyboval i vznášel. Energii získávala křídla ze stlačené hodinové pružiny. Celých pět let se věnoval konstruování barometrů. Výsledkem jeho práce byl mořský barometr, který snesl neustálé otřesy na moři.
Fascinovala ho i elektřina, především v letech 1752 až 1753. Jako první v Rusku postavil Franklinův bleskosvod na svém domě. Lomonosov tvrdil, že může měřit elektrické napětí. V roce 1751 společně s Georgem Richmannem navrhli přístroj, který je předchůdcem dnešního elektrometru. Pomocí tohoto přístroje dokázali určit, které těleso je více zelektrizované. Naštěstí se dne 26. srpna 1753 nezúčastnil pokusů svého přítele Richmanna, kterého zabil výboj vzniklý při bouřce. Od Richmannovy smrti se zabýval elektřinou jen teoreticky. Ke konci stejného roku zveřejnil v přednášce O jevech vzduchových elektrickou silou způsobených své vysvětlení atmosférické elektřiny. Rozlišuje tu dva způsoby vzniku elektřiny – třením a teplem. Domníval se, že atmosférická elektřina vzniká díly chladným a teplým vzdušným proudům. Bouřka tedy vzniká v době, kdy je spodní vrstva oblaků mnohem teplejší než vrstva svrchní, protisměrným prouděním obou vrstev dochází ke vzniku náboje. Náboje se tedy vytváří třením částic vzduchu a teplem. Popisuje tu způsoby ochrany před bleskem: podzemní chodby, elektrické tyče (bleskosvody). V souvislosti s atmosférickou elektřinou zkoumal i polární záře a zajímal se o meteorologii.
Navrhl a zkonstruoval řadu fyzikálních, meteorologických, optických i navigačních přístrojů, mimo jiné i nový typ dalekohledu, kterým pozoroval přechod Venuše přes sluneční disk a zjistil tak atmosféru Venuše a revolverový mikroskop, který umožňoval výměnu objektivu bez ztráty objektu ze zorného pole.
Geologie, literatura …
Lomonosovu všestranost dokazuje také vydání 15 svazků básní, ale i překlady Homéra, Horátia a Seneky, a třeba i výroba skla (chemie a technologie výroby). V roce 1752 se o své výsledky z výroby skla podělil s Leonhardem Eulerem. Berlínští chemikové ocenili Lomonosovy výsledky jako významné. Kromě toho Lomonosov vynalezl stroje na výrobu bižuterie a ze skla vyráběl mozaiky. Jedna z nich se zachovala na slavnostním schodišti ruské Akademie věd.
V práci O zemských vrstvách podrobně popsal a vysvětlil vznik pohoří, zemětřesení a složení Země. Chtěl napsat seznam minerálů a nerostů, které se nachází na území Ruska. S geologií souvisí i geografie, kdy v letech 1757 až 1763 vedl geografické oddělení Ruské akademie věd. Lomonosov zasáhl i do astronomie. 26. května 1761 pozoroval přechod Venuše přes sluneční disk. Po přiblížení se Venuše ke kraji slunečního disku byl Venušin okraj na chvíli nezřetelný. Lomonosov to vysvětlil tak, že Venuše má atmosféru. Historie bohužel připsala objev někomu jinému.
V roce 1755 byla na jeho návrh zřízena Moskevská univerzita. Uznání v Rusku nezískal, zato v cizině si ho vážili. V roce 1760 se stal členem Švédské královské akademie věd a v roce 1764 byl boloňskou akademií zvolen čestným členem.
Michail Vasiljevič Lomonosov zemřel 4. dubna 1765. Akademie mu vypravila slavnostní pohřeb za veliké účasti petrohradčanů. Pohřben je na Lazarevském hřbitově Alexandro–něvského kláštera v Petrohradě.
Použité zdroje
[1] AUGUSTA, P. Michail Vasiljevič Lomonosov. 3POL, říjen 2005.
[2] DLOUHÝ, J. M. V. Lomonosov. Praha: Orbis, 1968. ISBN 11–012–68 02/4.
[3] CHRAPAN, J. Lomonosov – tvorca experimentálnej základne v Rusku. Matematika a fyzika ve škole, květen 1988, roč. 18, č. 9, s. 623–626.
[4] JÁCHIM, F. Fyzikální práce v díle Michaila Vasiljeviče Lomonosova. Matematika Fyzika Informatika: časopis pro výuku na základních a středních školách, březen 2005, roč. 14, č. 7, s. 439–442. ISSN 1210–1761.
[5] KRAUS, I. Fyzika v kulturních dějinách Evropy. Od Leonarda ke Goethovi. 1. vydání. Praha: Nakladatelství ČVUT, 2007.
[6] MALÍŠEK, V. M. V. Lomonosov – první velký ruský fyzik. Matematika a fyzika ve škole, duben 1987, roč. 17, č. 8, s. 547–549.
[7] ŘEZÁČ, T. Michail Vasiljevič Lomonosov. Přemožitelé času 4.
[8] SOUČEK, L. Kdo byl kdo. 1. vydání. Praha: Albatros, 1980.
[9] Dějiny matematiky a fyziky v obrazech, šestý soubor. Redigoval Jaroslav Folta. 1. vydání. Praha: Jednota československých matematiků a fyziků, 1989. ISBN 80–7015–012–2.