Rozložení náboje (hustota náboje) nemusí být ve všech místech povrchu vodiče stejné. Největší hustota náboje je na hranách a hrotech nabitého vodiče, nejmenší hustota náboje (téměř nulová) je v dutinách vodiče. Vzhledem k velké hustotě náboje na hrotech nabitého vodiče je v okolí hrotů i velká intenzita elektrostatického pole. Proto v okolí hrotů dochází k tzv. sršení náboje. Tento jev můžeme vysvětlit tím, že vlivem velké intenzity dochází v okolí hrotů k ionizaci vzduchu (tj. neutrální molekuly vzduchu se rozdělí na záporné elektrony a kladné ionty) a tím i ke ztrátě jeho izolačních vlastností. Nesouhlasně nabité částice dopadají na vodič a snižují jeho náboj, vodič se vybíjí. Souhlasně nabité částice jsou od vodiče odpuzovány. Kladné ionty při svém pohybu strhávají s sebou i neutrální molekuly vzduchu, vzniká tzv. elektrický vítr.
Při bouřkách může na uzemněných hrotech a vyvýšených kovových předmětech docházet k naakumulování náboje a k výbojům atmosférické elektřiny, tzv. Eliášovu ohni. Nejčastěji se objevuje v Egejském moři v blízkosti řeckých ostrovů, kde se od pradávna nazývá Hermův oheň. Silné hrotové výboje jsou provázeny i zvukovými efekty (praskáním) a někdy dobře patrným jiskřením a sršením z různých kovových hrotů, špiček stožárů, věží apod. Intenzita sršení závisí na rozdílu elektrického potenciálu mezi uzemněným vodičem a okolním vzduchem. Intenzita hrotových výbojů se také poněkud zvyšuje s rostoucí rychlostí větru. Na principu odsávání elektrického náboje z dolní části bouřkových oblaků prostřednictvím hrotových výbojů byl založen v polovině 18. století bleskosvod (hromosvod) Prokopa Diviše.
Sršení elektřiny způsobuje ztráty při přenosu elektrické energie vedením velmi vysokého napětí.
