Telegrafie (z řeckých tele – do dálky, grafein – psát) si získala velkou oblibu v 19. století. Sloužila k rychlému předávání zpráv na velké vzdálenosti ať už pomocí světla (optická), zvuku (akustická) nebo elektrického proudu. První optické předávání zpráv se uskutečňovalo pomocí kouřových a světelných signálů. V roce 1684 sestrojil Robert Hook optický telegraf, který se skládal z latí postavených do určitých poloh. Celý telegraf byl umístěn na vysoké věži, aby bylo možné zprávy rychle předávat. Podobný telegraf sestrojil Claudie Chappe v roce 1792. Tímto způsobem se předávaly telegramy na trase Paříž – Štrasburk. Jeden telegram šel 6 hodin. Na začátku 19. století zdokonalil optický telegraf s. Sluneční paprsky odrážel rovným zrcadlem heliografu na vzdálenou stupnici. Mezi akustickou telegrafii můžeme zařadit africké bubny nebo třeba píšťalku na železnici.
První primitivní elektrický telegraf sestrojil v roce 1774 Le Sage v Ženevě. Skládal se z 24 elektrických kyvadélek, která byla umístěna ve stanici přijímací. K nim vedlo 24 izolovaně uložených drátů. Každý drát představoval jedno písmeno. Telegrafovalo se tak, že se jednotlivé dráty postupně elektrovaly. V přijímací místnosti se to projevilo výchylkami kyvadélek. Další elektrický telegraf sestrojil v roce 1808 Sömmering. Pracoval na principu elektrolýzy. V roce 1832 Pavel Lvovič Schilling zkonstruoval první elektromagnetický telegraf, který se skládal z vysílací a přijímací stanice. Vysílací stanice se skládala z šesti kotoučků, které byly z jedné strany bílé, z druhé strany černé. Pomocí černých a bílých byla vytvořena azbuka. O rok později Karl Friedrich Gauss a Wilhelm Weber spojili hvězdárnu a fyzikální ústav v Göttingen pomocí pouhých 2 vodičů (předchůdce Schilling jich použil 6. Sömmering 35). V roce 1838 Karl Augus Steinheil používal pouze jeden telegrafní vodič, druhý tvořila země. Postupně se vyvinula vícečetná telegrafie‚ víc zpráv posílaných v jednom drátě) nebo dálnopis.
Heinrich Hertz.
Zdroj: commons.wikimedia.org. Public domain.
Podnět k rozvoji radiotelegrafie dal Heinrich Hertz objevem elektromagnetických vln a Eduard Branly objevem kohereru. Roku 1894 Lodge zjistil šíření vln do vzdálenosti 800 m. 7. května 1895 Alexander Popov předvedl před členy Ruské fyzikálně chemické společnosti v Petrohradu aparaturu prakticky použitelnou k bezdrátovému přenosu zpráv. 13. března 1896 před stejným publikem ukázal přenos elektromagnetických vln na vzdálenost 250 m. Na Hertzovu počest vyslal symbolicky slova „Heinrich Hertz“.
Marconi a první telegraf.
Zdroj: LIFE photo archive hosted by Google [images.google.com/hosted/life].
V roce 1894 se stejným problémem zabýval i Guglielmo Marconi. Výsledky svých pokusů podržel v tajnosti až do 2. června 1896, kdy si v Anglii přihlásil patent na bezdrátovou telegrafii. Na rozdíl od Popova, který svůj vynález nepatentoval. Marconiho vysílací stanice se skládala z otevřeného oscilátoru s jiskřištěm, v němž anténa představuje kapacitu (dlouhý svislý drát). V oscilátoru je zařazena samoindukční cívka, aby se dosáhlo dlouhých elektromagnetických vln. Marconi zjistil, že stačí jen polovina oscilátoru, a mohl proto jiskřiště spojit přímo se zemí. Přijímací stanice byla upravena úplně shodně, jen na místo jiskřiště byl zapjat koherer. Marconi tak vysílal zprávy na vzdálenost 18 km.
Princip Marconiho telegrafu.
Zdroj: Techmania Science Center. Autor: Magda Králová. Under Creative Commons.
Koherer zlepšil v roce 1895 Popov a o rok později Marconi. První rádiovou zprávu přes Atlantský oceán poslal pomocí elektromagnetických vln Guglielmo Marchese Marconi 12. prosince 1901. Tomuto pokusu předcházelo několik let výzkumů a praktických pokusů. Současně s Marconim nebo těsně po něm se radiotelegrafií zabývali Alexander Stěpanovič Popov, Thomas Alva Edison, Nikola Tesla apod.
Vysílací stanice radiotelegrafu se skládá z generátoru, který indukuje střídavý proud. Ten se transformuje na vysoké napětí a vede se jiskřištěm, které je paralelně spojeno s kondenzátorem a cívkou. Kmity vznikající v tomto obvodu se přenášejí indukční vazbou na naladěný otevřený obvod, v němž je anténa přes cívku a kondenzátor (s proměnnou kapacitou) spojena se zemí. Vysílací anténa vyzařuje do všech stran elektromagnetickou energii, jejíž část zachytí anténa přijímací stanice, která je připojená k cívce (s proměnným počtem závitů) a přes kondenzátor (s proměnnou kapacitou) je spojena se Zemí. Paralelně k cívce je připojen detektor a telefon, kterým se odposlouchávají Morseovy značky. Účinek se zesílí použitím audionu. Tímto způsobem se vysílají vlny tlumené. Netlumené vlny se budí zvláštním generátorem s velmi vysokou frekvencí.
