německý fyzik
Johannes Stark se narodil v rodině statkáře v německém Schickenhofu. Studoval na univerzitě v Mnichově matematiku, fyziku, chemii a krystalografii. V roce 1906 se stal profesorem na vysoké technické škole v Hannoveru, v roce 1909 v Cáchách, pak v Greifswaldu a ve Würzburgu. V letech 1933 až 1939 byl prezidentem Fyzikálně technického říšského ústavu. Zabýval se elektrickým výbojem v plynu, spektrální analýzou a chemickou valencí. Zkoumal světelný oblouk a procesy na katodě doutnavky, v roce 1905 laboratorně dokázal Dopplerův jev u kanálových paprsků, tj. u svítících atomů, které dosahují při elektrických výbojích v plynu rychlosti až 1000 km/s. Důležité jsou jeho výsledky prací o silách, které podmiňují chemickou vazbu atomů. V roce 1913 objevil štěpení spektrálních čar vodíku v elektrickém poli, tzv. Starkův efekt. Tento jev má velký význam pro výzkumy struktury atomů a pro výzkumy působení atomů na molekuly. Za tyto dva objevy byl v roce 1919 odměněn Nobelovou cenou za fyziku. Ve 40. letech podlehl politické situaci a přidal se k tzv. německé fyzice, společně s Philippem Lenardem vytvořili skupinu nacionálních badatelů, která kritizovala Alberta Einsteina a jeho teorii relativity, Nielse Bohra a jeho objevy.
Zdroj: www.einstein-website.de. Public domain.
Použité zdroje
[1] SODOMKA, L. Kronika Nobelových cen. 1. vydání. Praha: Knižní klub, 2004. ISBN 80–242–1058–4.
[2] WEINLICH, R. Laureáti Nobelovy ceny za fyziku. 1. vydání. Olomouc: ALDA, 1998. ISBN 80–85600–47–1.