německý fyzik
Gustav Hertz se narodil v Hamburku. Jeho táta byl advokát a bratr slavného fyzika Heinricha Hertze. Ten zemřel, když Gustavovi nebylo ani sedm let. I když bylo v rodině tradicí studovat práva, rozhodl se Gustav studovat přírodní vědy na univerzitách v Göttingen, Mnichově a Berlíně. V Berlíně se po ukončení studia stal asistentem ve fyzikálním ústavu.
Od roku 1920 působil Gustav Hertz ve fyzikální laboratoři firmy Philips v Nizozemsku a od roku 1925 jako profesor na univerzitě v Halle. Zabýval se vzájemným působením elektronů a atomů nebo molekul v plynech a ve své práci navázal na Phillipa Lenarda.
Společně s Jamesem Franckem objevil brždění elektronů atomy plynu. Společně došli k závěru, že atomy mají diskrétní energetické stavy, ale jejich energetické hladiny nemají stejnou vzájemnou vzdálenost. Podle této teorie je třeba na vzbuzení atomu na nejnižší energetické hladině, tj. v základním stavu, aby mu dopadající elektron dodal energii odpovídající rozdílu mezi nejnižší a nejbližší vyšší energetickou hladinou, Elektron pak stejnou energii ztrácí.
Tím prokázali pravdivost Bohrova modelu atomu a jejich pokus potvrdil správnost Bohrova postulátu o tom, že atomy pohlcují energii jen v určitých dávkách – kvantech. Za experimentální práce a objev zákonů ovládajících dopad elektronu na atom byl Gustav Hertz společně s Franckem odměněn v roce 1925 Nobelovou cenou za fyziku.
Použité zdroje
[1] SODOMKA, L. Kronika Nobelových cen. 1. vydání. Praha: Knižní klub, 2004. ISBN 80–242–1058–4.
[2] WEINLICH, R. Laureáti Nobelovy ceny za fyziku. 1. vydání. Olomouc: ALDA, 1998. ISBN 80–85600–47–1.