český fyzik
František Záviška se narodil 18. listopadu 1879 ve Velkém Meziříčí. Studoval na gymnáziu v Třebíči a poté v Brně, kde v roce 1898 složil s vyznamenáním maturitní zkoušku. Od roku 1898 studoval na Filozofické fakultě české Karlo-Ferdinandovy univerzity v Praze. V roce 1900 na sebe upozornil svého učitele Františka Koláčka zajímavou seminární prací z teoretické fyziky. Ve stejném roce přešel Koláček na právě založenou C. a k. českou technickou vysokou školu Františka Josefa v Brně a Záviška s ním jako jeho asistent. V Brně se zabýval složitými problémy teoretické fyziky, které Koláček prosadil k publikování. První z prací byla v roce 1903 přijata Filozofickou fakultou české Karlo-Ferdinandovy univerzity v Praze jako doktorská disertace a druhá jako habilitační práce z teoretické fyziky v roce 1906.
František Záviška.
Zdroj: TRKAL, V. František Záviška. Časopis pro pěstování mathematiky a fysiky. roč. 71 (1946), s. D1-D9. Public domain.
Po dvouletém působení v Brně odešel Koláček zpět na Karlo-Ferdinandovu univerzitu do Prahy. František Záviška zůstal v Brně ještě rok jako asistent jeho nástupce Vladimíra Nováka. Do Prahy mohl odejít díky tomu, že vedl paralelní přednášky z teoretické fyziky. V roce 1904 nastoupil jako výpomocný asistent experimentální fyziky u Čeňka Strouhala ve Fyzikálním ústavu české Karlo-Ferdinandovy univerzity v Praze, protože Koláčkova stolice teoretické fyziky neměla v Praze povolené místo asistenta. Na základě Koláčkova doporučení bylo Záviškovi v roce 1906 uděleno stipendium a on odešel na jeden rok do Cambridge k Josephu Johnu Thomsonovi do Cavendishovy laboratoře. Věnoval se experimentům s Wilsonovou komorou. Od roku 1908 pracoval u profesora Koláčka v Ústavu teoretické fyziky české Karlo-Ferdinandovy univerzity v Praze.
V roce 1909 otiskl F. Záviška článek O vlivu silného Roentgenova záření na kondensaci vodních par, který vznikl částečně v Cambridge u J. J. Thomsona a částečně ve fyzikálním ústavu v Praze. V roce 1912 uveřejnil práci Poznámka k měření Hallova zjevu, na základě které byl rok po smrti Koláčka v roce 1914 jmenován mimořádným profesorem. Byl již hmotně zajištěný, proto se mohl v pětatřiceti letech oženit se slečnou Milkou Škodovou z Velkého Meziříčí. Ve válečné době v letech 1914 až 1918 Záviška pilně pracoval na problému elektromagnetických vln. Na základě řady prací z tohoto oboru byl od 1. dubna 1919 jmenován řádným profesorem. Do svých přednášek zařazoval i nová témata jako např. teorii relativity, kinetickou teorii plynů nebo kvantovou mechaniku. Ve školním roce 1927 až 1928 byl děkanem Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy. V letech 1935 až 1937 byl hlavním redaktorem Časopisu pro pěstování mathematiky a fysiky a od roku 1942 předsedou Jednoty českých matematiků a fyziků. Kromě toho publikoval v Rozpravách II. třídy České akademie, ve Věstníku Královské české společnosti nauk, v Journal de Physique apod.
František Záviška se zabýval úplným odrazem světla od anizotropních látek, vlivem rentgenového záření na kondenzaci vodních par a teorií elektromagnetického pole. Řada jeho původních objevů ve své době zapadla a byla znovuobjevena a experimentálně dokázána až později. Pozornost širší fyzikální veřejnosti upoutala Záviškova kniha Einsteinův princip relativnosti a teorie gravitační z roku 1925. Svoje relativistické názory musel bránit proti některým kolegům, především proti Václavu Posejpalovi a Bohuslavu Hostinskému. V roce 1933 vyšla jeho Mechanika a o deset let později i Thermodynamika.
21. ledna 1944 ve večerních hodinách byl František Záviška ve svém bytě zatčen gestapem, převezen do Pečkova paláce a pak na Pankrác. Odtud ho zavezli postupně do Brna, do Mauthausenu a konečně do Osterode do koncentračního tábora. O posledních dnech Františka Závišky napsal zprávu Jan Krines: “Ráno dne 6. dubna byl dán náhle rozkaz k seřazení určitých bloků a asi 600 lidí bylo evakuováno pěšky za dozoru mladých SS-manů, kteří přišli prý z Osvětimi, směrem na Braunschweig… Konečně, 10. dubna tuším, nastal konec. Vyrazili jsme opět k večeru na pochod, vyhladovělí a skleslí, a ušli jsme z lesa, kde jsme se skrývali, po silnici asi 2 km, když jsme byli hnáni opět zpět. A sotva první řady došly k lesu, spustili SS-mani do našich řad střelbu z lehkých kulometů, chtějíce se nás tak definitivně zbaviti a prchnouti. Kolik našich lidí při tom postříleli, nevím, neboť každý, kdo jen trochu mohl, utíkal hlouběji do lesa v šíleném strachu, aby nebyl některou zbloudilou kulkou zasažen. Vím jen, že jsme instinktivně utíkali tím směrem, odkud se blížili Američané, a že se nás sešlo na okraji silnice, kam jsme se doplížili, celkem osm, z toho tři Čechoslováci: já, prof. Záviška, kterého jsem neopustil, a jeden lékař…“.
František Záviška.
Zdroj: TRKAL, V. František Záviška. Časopis pro pěstování mathematiky a fysiky. roč. 71 (1946), s. D1-D9. Public domain.
O strastech profesora Závišky během pochodu píše: “Počátek pochodu snášel ještě dobře, asi druhý neb třetí den však se u něho jevily příznaky úplavice, které ho velmi vysilovaly a zeslabovaly. Chléb, který jsme dostávali, jíst nesměl a trpěl proto hladem více nežli ti, kteří ještě úplavici neměli…“ Až do 15. dubna se oba potulovali po okolních vesnicích. V ten den je objevili Američané a poslali do nemocnice. Krines dále píše: “Donutili starostu, že nás tři Čechy, kteří jsme byli nejvíce vyčerpáni – já jsem se mezitím nakazil úplavicí také – dovezl do nemocnice v Cifhornu, kde byl vojenský „Reservelazarett“. Tam nás napřed nechtěli vůbec vzíti, pak nás sice vzali, ale o nás se vůbec nestarali. Prof. Záviška leže na př. 1½ hodiny na nosítkách, aniž kdokoliv se přišel na něho jen podívat… Teprve 16. dubna večer přišel se na nás jeden lékař podívat. Byly jsme mezitím ubytováni v mansardě, stranou od ostatních, bez obvyklého umytí a převlečení do čistého prádla, tak zavšivení a špinaví, jak jsme byli přivezeni do nemocnice. U prof. Závišky byla péče jednoduchá: nic k jídlu a jenom podávání živočišného uhlí. Nestěžoval si však na nic, jen vůčihledě slábl… Dne 17. dubna ráno, kdy chtěl asi sám vstát z postele, upadl a jeho pád nás vzbudil. Dali jsme ho zpět na postel; jen tichým hlasem nám děkoval. „Děkuji“, to bylo jeho poslední slovo. Asi v 10 hod. přestal dýchat; byl konec… Pochován byl na ústavním hřbitově téhož dne.“ Později jeho ostatky byly převezeny do jeho rodného Velkého Meziříčí.
Použité zdroje
[1] TRKAL, V. František Záviška. Časopis pro pěstování mathematiky a fysiky. roč. 71 (1946), s. D1-D9.
[2] Encyklopedická edice, listy, matematici. ISBN 80–860–44–05–X.
