německý fyzik
Wilhelm Wien se narodil v Gaffenu (východní Prusko, nyní Polsko – některé prameny uvádí Fischhausen) v rodině farmáře. Rodina se v roce 1866 přestěhovala do Drachsteinu, kde Wien začal v roce 1879 chodit do školy v Rastenburgu. Od roku 1882 studoval matematiku a přírodní vědy na univerzitě v Göttingen. Ve stejném roce pak studoval na univerzitě v Berlíně, kde po absolvování začal pracovat ve fyzikálním ústavu jako asistent Hermanna Helmholtze. V roce 1886 obhájil doktorskou práci a na čtyři roky přerušil vědeckou kariéru a pomáhal rodině. V roce 1896 se stal profesorem na univerzitě v Aix–la–Chapelle, v roce 1899 v Giessenu, v roce 1900 ve Würzburgu. Ve stejném roce publikoval práci Lehrbuch der Hydrodynamik (Učebnice hydrodynamiky). Od roku 1902 působil jako nástupce Ludwiga Boltzmana na univerzitě v Lipsku. Na univerzitě v Berlíně pracoval od roku 1906 a v Mnichově od roku 1920, kde působil do konce svého života.
Wien se věnoval výzkumu metod měření vysokých teplot, tepelnému záření, hydrodynamice a elektromagnetickým vlnám. V roce 1885 na základě přímého pozorování ohybu světla pro velké úhly potvrdil myšlenku Thomase Younga o existenci okrajových vln při ohybu světla.
V roce 1893 přišel s teorií tzv. absolutně černého tělesa, kde spojil termodynamické úvahy s Dopplerovým principem, který aplikoval na stlačené záření v dutině. Výsledkem je Wienův posunovací zákon, ve kterém zdůvodnil posun vlnové délky odpovídající záření s největší intenzitou s rostoucí teplotou ke kratším vlnovým délkám. Byl to počátek prací, za které byl v roce 1911 oceněn Nobelovou cenou za fyziku.
V roce 1897 objevil, že katodové paprsky jsou nositeli záporného elektrického náboje a kanálové paprsky nositeli částic s kladným nábojem. Zkoumal působení elektrického a magnetického pole na kanálové paprsky.
V roce 1898 se oženil s Luisou Mehlerovou, se kterou měl čtyři děti. Wilhelm Wien zemřel 30. srpna 1928 v Mnichově.
Použité zdroje
[1] SODOMKA, L. Kronika Nobelových cen. 1. vydání. Praha: Knižní klub, 2004. ISBN 80–242–1058–4.
[2] WEINLICH, R. Laureáti Nobelovy ceny za fyziku. 1. vydání. Olomouc: ALDA, 1998. ISBN 80–85600–47–1.