americký fyzik
Robert Andrews Millikan se narodil v Morrisonu (stát Illinois, USA) jako druhý syn reverenda Silase Franklina Millikana a jeho ženy Mary Jane. Jeho prarodiče byli kolem roku 1750 mezi prvními obyvateli amerického středozápadu. Jeho dětství nebylo ničím vyjímečné. Po absolvování střední školy v Iowě pracoval krátkou dobu jako soudní reportér. V roce 1886 vstoupil na Oberlin College v Ohiu, kde se věnoval především řečtině a matematice; teprve po dostudování se začal věnovat obecné fyzice, kterou dva roky vyučoval.
V roce 1893 se stal členem katedry fyziky na Kolumbijské univerzitě, kde studoval fyziku u Michaela Pupina. V roce 1895 získal doktorát za práci o polarizaci světelných paprsků emitovaných rozžhavenými materiály – k tomu používal roztavené zlato a stříbro z amerických tehdy používaných mincí.
Jakmile byl v roce 1895 jmenován profesorem, na jeden rok odjel na studijní pobyt do Německa na university v Berlíně a Göttingenu, a na pozvání Alberta Michelsona se vrátil do Spojených států, kde mu bylo nabídnuto místo na univerzitě v Chicagu, na nově založené Ryersonově laboratoři. Nejen za své pedagogické úspěchy byl v roce 1910 jmenován profesorem a toto místo si držel až do roku 1921. Během svého působení na univerzitě v Chicagu se intenzivně věnoval výuce fyziky, vylepšování metodiky výuky a také psaní učebnic nejen pro vysoké školy, ale také pro střední školy.
Samozřejmě působil také na vědeckém poli – vysvětlením řady drobných objevů z oboru elektřiny, optiky a molekulární fyziky. V letech 1913 až 1917 se věnoval měření náboje elektronu a podařilo se mu dokázat hypotézu anglického fyzika sira Josepha Johna Thomsona, že hmotnost vodíkového iontu je asi dvěstěkrát větší než hmotnost elektronu. Svým unikátním přístrojem – Millikanovým kondenzátorem měřil náboje malých olejových kapiček. Zjistil, že náboj elektronu je vlastně elementární kvantum jakéhokoli elektrického náboje, a odvodil, že hmotnost je u všech elektronů stejná. To se psal rok 1910. Také demonstroval strukturu elektřiny jako pohyb elektronů. Pak experimentálně potvrdil některé Einsteinovy myšlenky vyjádřené rovnicemi. Na základě měření frekvence a energie elektronů dokázal přímo změřit Planckovu konstantu (1912 až 1915). Při studiu Brownova pohybu v plynech došel až k atomické a kinetické teorii hmoty.
Od roku 1920 se věnoval zkoumání spektrálních čar rozžhavených nejrůznějších materiálů, vláště se zaměřením na část mezi ultrafialovým a rentgenovým zářením, aby rozšířil oblast ultrafialového záření do zatím neprobádané oblasti. Objevil některé zákonitosti probíhající v zemské atmosféře v závislosti na kosmickém záření a ionizaci.
Nositelé Nobelovy ceny (zleva doprava): Robert A. Millikan, Thomas Hunt Morgan a Carl D. Anderson v California Institue of Technology.
Zdroj: LIFE photo archive hosted by Google [images.google.com/hosted/life].
Za 1. světové války se stal zástupcem vedoucího Národního vědeckého sdružení, které sehrálo důležitou úlohu v oblasti meteorologie a protiponorkového výzkumu. Roku 1921 se stal ředitelem proslulých fyzikálních laboratoří Kalifornského institutu v Pasadeně. Odkud odešel v roce 1946 do penze. Byl však ve vedení mnoha dalších vědeckých institucí, zastupoval Ameriku na fyzikálních kongresech. Byl nositelem Edisonovy medaile Amerického institutu elektroinženýrů a Nobelovy ceny za fyziku z roku 1923 za práci o elementárním elektrickém náboji a fotoelektrickém jevu a také řádu Čestné Legie, výborným hráčem tenisu a golfu. Zemřel v San Marino v Kalifornii.
Zdroj: commons.wikimedia.org. Public domain.
Použité zdroje
[1] MOLTON, G. Millikanův zápas s teorií. Československý časopis pro fyziku, 2001, č. 2, svazek 51, s. 130–132. ISSN 0009–0700.
[2] TESAŘÍK, B Půl století od úmrtí R. A. Millikana – amerického fyzika se zásluhami o poznání mikrosvěta. Matematika Fyzika Informatika: časopis pro výuku na základních a středních školách, 2003, roč. 13. č. 4, s. 248–249. ISSN 1210–1761.
[3] WEINLICH, R. Laureáti Nobelovy ceny za fyziku. 1. vydání. Olomouc: ALDA, 1998. ISBN 80–85600–47–1.
[5] Historie elektřiny a magnetismu. Konstrukční elektronika A Radio, 2003, č. 5. ISSN 1211–3557.