ruský fyzik
Piotr Nikolajevič Lebeděv pocházel z moskevské kupecké rodiny. Po studiu na církevní škole a na reálce v roce 1887 absolvoval Vysokou technickou školu v Moskvě. V dalším studiu pokračoval u Augusta Kundta ve Strasburgu, kde obhájil disertační práci věnovanou měření dielektrických konstant par. Po návratu do Ruska pokračoval v práci jako asistent u profesora Stoperova a v roce 1900 se stal sám profesorem.
Pokračoval v práci Heinricha Hertze a pomocí vlastních miniaturních přístrojů objevil odraz, dvojlom a interferenci milimetrových elektromagnetických vln. V roce 1899 objevil tlak světla na pevná tělesa, v roce 1907 na plyny. Byl to další důkaz potvrzující Maxwellovu domněnku, že i světlo je elektromagnetické záření. William Thomson se o jeho objevu vyjádřil: “Celý život jsem bojoval proti Maxwellovi a neuznával jsem jeho tlak světla. Ke kapitulaci mě donutily až pokusy pana Lebeděva.“ [1]
Lebeděv pracoval také na výzkumu ohybu nově objeveného rentgenového záření na krystalech a na výzkumu záhadné radioaktivity. Poměry v ruském vysokém školství byly neúnosné, a tak na protest proti ministru školství v roce 1911 odešel společně s několika dalšími kolegy z univerzity a zřídil si soukromou laboratoř. Ve stejném roce obdržel pozvání do Stockholmu, ale profesorské místo odmítl. Zemřel následující rok.
Použité zdroje
[1] TESAŘÍK, B. P. N. Lebeděv – objevitel existence světelného tlaku. Matematika Fyzika Informatika: časopis pro výuku na základních a středních školách, květen 2006, roč. 15, č. 9, s. 575–576. ISSN 1210–1761.
[2] Dějiny matematiky a fyziky v obrazech, pátý soubor. Redigoval Jaroslav Folta. 1. vydání. Praha: Jednota československých matematiků a fyziků, 1989. ISBN 80–7015–012–2.