největší učenec starověku, filozof, fyzik, zoolog
„Nejrychleji prý stárne vděčnost.“
„Mnoho přátel žádný přítel. “
„Trojího, jak říkal, je potřebí při výchově: přirozeného nadání, učení a cvičení. “
„Když se dověděl, že ho kdosi trpí, řekl: ʻV mé nepřítomnosti ať si mě třeba bije!ʼ“
„Na otázku, čím se liší vzdělaní od nevzdělaných, odpověděl: ʻTím, čím živí od mrtvých.ʼ“
„Těm, kdo se ho ptali, jak je třeba zacházet s přáteli, prý poradil: ʻTak, jak bychom si přáli, aby zacházeli s námi.ʼ“
„Neboť jako dnes, tak v dřívějších dobách lidé začali filozofovat, protože se něčemu divili.“ [4]
Aristoteles se narodil v malém severořeckém městě Stageira na severovýchodě Řecka na pobřeží poloostrova Chalkidiki. Jeho otec Nikomachos byl osobním lékařem makedonských panovníků, krále Amyntáse a jeho následovníka Filipa Makedonského v Pelle. Z lékařského prostředí pocházela i jeho matka Faistis. Předpokládalo se, že Aristoteles půjde v otcových šlépějích. Ale mladého Aristotela více zajímaly věci, které se běžně děly v přírodě: Proč ptáci létají? Proč se vržený kámen nezastaví, když ho ruka pustí? Proč svítí Měsíc?
Ve škole u Platona
Mrzuté odpovědi otce, že vše řídí bohové, ho neuspokojovaly. Hledal řád, zákon, kterým se vše řídí. Po smrti otce odešel jako sedmnáctiletý do Athén, do školy známého filozofa Platona, kde po jeho boku zůstal celých dvacet let až do mistrovy smrti. Podílel se na práci v oblasti astronomie a medicíny. Od Platona převzal některé názory, např. geocentrismus.
Myslel si, že je Země kulatá a snažil se vypočítat její rozměr. Výpočty nebyly až tak nepřesné. Jeho Země byla dvakrát tak velká než ve skutečnosti, což je na tehdejší dobu skvělý výsledek. Po odchodu z Platonovy školy zůstal nějakou dobu u svého spolužáka atarnejského vládce Hermia, po jehož zavraždění se oženil s jeho adoptivní dcerou, krásnou princeznou Pythiadou.
Učitelem u Alexandra Velikého
V této době přišlo pozvání od krále Filipa II., aby se stal učitelem jeho syna Alexandra Velikého. Byl jeho učitelem, vychovatelem i rádcem 14 let. Alexander Veliký o něm pak prohlásil: "Vážím si Aristotela stejně jako svého otce, neboť jsem–li otci zavázán za život, pak Aristotelovi jsem vděčný za to, že mu dal cenu."
Kolem roku 335 př. n. l. se vrátil zpět do Atén, kde založil slavnou „peripatetickou školu“ nazvanou podle blízkého háje Lykeion (odtud lyceum). Shromáždil tu své žáky, psal učené spisy a vyučoval. Škola měla plnou materiální podporu od alexandrijského dvora. Dokonce Alexandrovi zahradníci, lovci a rybáři byli povinni posílat exempláře rostlin a zvířat Aristotelovi.
Po Alexandrově smrti se změnila politická situace (k moci se dostali Alexandrovi odpůrci) a Aristoteles musel Athény opustit. Usadil se v Chalkidě na statku své matky, kde brzy zemřel ve věku šedesáti dvou let na duševní strádání a žaludeční chorobu.
Živly – velký omyl
Aristotelovo dílo je obrovské. Obsahuje na 400 knih s téměř půl milionem řádků. Dnes známe jen 143 titulů a ještě méně se jich dochovalo. Fyziky se týkají spisy Physica (Fyzika) – 8 knih, De caelo (O nebi) – 4 knihy, O meteorech, O vzniku a zániku a některý jeho žák napsal Questiones mechanicae (Mechanické problémy). Nejen, že tu prezentuje své myšlenky, ale shrnuje i poznatky svých předchůdců, a tak je někdy jediným svědkem učení svých předchůdců.
Aristoteles byl především filozof. Ze tří možných filozofických cest si vybral Empedoklovo učení o základních živlech v přírodě. Podle Aristotela se cokoli v přírodě skládá z látky, která je v neustálém pohybu. Pohybem nemyslí jen přemísťování hmoty, ale jakýkoli přírodní proces, který se odehrává v prostoru a čase. Prostor je podle něj celý vyplněný hmotou. Neexistuje tedy prostor bez hmoty – tomu se říká horror vacui. Tato představa byla překonána až v 17. století Otto von Guerickem a Evangelistou Torricellim.
Podle Aristotela existují dva rozdílné světy, které se řídí rozdílnými zákonitostmi: éterický svět nebeských sfér složený z kvintesence (pátá esence) a náš pozemský svět, složený ze čtyř pozemských živlů. Éter je stavebním materiálem nebe a na Zemi se může objevit jenom jako světlo. Počátek smyslových vjemů je potřeba hledat v sedmi párech základních kvalit hmoty: teplé – studené, vlhké – suché, těžké – lehké, husté – řídké, drsné – hladké, tvrdé – měkké, tuhé – sypké.
Aristotelova busta, římská kopie řeckého bronzové sochy od Lsippose asi z 330 let před n. l.
Zdroj: commons.wikimedia.org. Public domain.
Kombinací kvalit z prvních dvou párů vzniká čtvero základních látek – teplý a suchý je oheň, teplý a vlhký je vzduch, studená a vlhká je voda, studená a suchá je zemina. Tyto základní živly jsou v určité míře obsaženy ve všech látkách. Podle atributu lehký – těžký jsou jednotlivé živly odstupňovány: zemina je těžká, proto je dole a proto se veškerá zemina vesmíru přirozeně pohybuje směrem dolů, do jediného bodu a vytváří Zemi, tedy střed vesmíru a má kulovitý tvar. Země je tvořena nejtěžším živlem, a proto se nemůže pohybovat. Oheň je absolutně lehký, proto směřuje vzhůru. Voda je jen relativně lehká, tj. lehčí než zemina, ale těžší než ostatní živly, podobně i vzduch. Proto vzduch netlačí na vodu. Tento názor byl vyvrácen až objevem atmosférického tlaku, který vyvrátil celé aristotelovské pojetí vesmíru.
Další myšlenky
Jako první definoval mechanický pohyb jako změnu polohy tělesa v čase, který je nekonečný, a prostoru, který je konečný. Aristoteles dělí pohyby na přirozené a násilné. Přirozeným pohybem je pád těžkého tělesa na jeho přirozené místo, násilným pohybem je například vyhození tělesa do výšky nebo šikmý vrh. Podle Aristotela má trajektorie tělesa vrženého šikmo vzhůru tři části: šikmou přímku, svislou přímku a obě části spojuje druhá část trajektorie, která je kruhová. První kritika tohoto názoru se objevila až v roce 1546 u Nicola Tartaglia.
Dalším Aristotelovým omylem bylo, že volně padající těžší tělesa padají rychleji. I když připouštěl, že v prázdnotě by všechna tělesa padala stejně rychle. Protože však prázdnota neexistuje, nemohou ani volně padající tělesa padat stejně rychle.
Aristoteles správně popsal funkci páky, ale tím se nespokojil a snažil se funkci objasnit vlastnostmi kruhu a kruhových drah. Jako první formuloval zákon skládání sil vzájemně kolmých a působících v jednom bodě, i působících v jedné přímce.
I v oblasti akustiky a optiky se objevila spousta nesprávných myšlenek, ale také mnoho hlubokých a správných myšlenek. Zvuk považuje Aristoteles za zhušťování a zřeďování vzduchu, který se šíří od pevného kmitajícího tělesa; ozvěnu vysvětluje odrazem zvuku od stěny. Vidění vysvětluje podobně jako Démokritos. Popírá existenci paprsků jdoucích z oka. Mylně však vysvětluje barvy jako směsy bílé a černé.
Termika se z Aristotelových představ tepla vyprošťovala velmi dlouho. Aristoteles považoval teplo za základní vlastnost patřící především ohni a látky rozděloval podle zastoupení ohně. Elektrických jevů si Aristoteles vůbec nevšiml. Pouze konstatoval magnetismus jako přitahování kovových předmětů a magnetovce.
Představa světa
Aristoteles stejně jako ostatní filozofové považoval kružnici za dokonalou křivku, která nemá ani počátek, ani konec. Pohyb po kružnici přisoudil planetám, Měsíci, Slunci i hvězdám. Rozdělil svět na podměsíční (proměnlivý) a nadměsíční (dokonalý) a zavedl představu přirozených a nucených pohybů těles.
V podměsíčním světě se země a voda pohybovaly po přímce dolů ke středu. Nadměsíční svět – hvězdy – byl tvořen pátým dokonalým prvkem éterem. Jemuž byl určen dokonalý kruhový pohyb. Předměty v podměsíčním světě mohly konat i jiné pohyby než po přímce, v tom případě šlo o pohyby nucené, způsobené účinky vnější síly.
Aristotelův základní model světa je znázorněn na následujícím obrázku. Kružnice postupně znamenají sféru země, vody, vzduchu atd. Součástí modelu byly i další sféry pro vysvětlení pohybu planet.
Aristotelova představa sluneční soustavy.
Zdroj: Techmania Science Center. Autor: Magda Králová. Under Creative Commons.
Logika
Jako filozof položil Aristoteles i ucelené základy logiky a to v dílech Kategorie, O vyjadřování, První analytiky, Druhé analytiky, Topiky a O sofistických důkazech, shrnutých pod společným názvem Organon. Snažil se rozvíjet a systematizovat učení svého učitele Platóna. Ve svých úvahách o struktuře logických forem zahrnul podle dnešního označení i prvky výrokové logiky, logiky relací a teorie identity.
Zastával názor, že v daném vědním oboru nelze vše dokazovat, neboť bychom museli dokazovat do nekonečna nebo bychom se dopustili logické chyby při důkazu kruhem. Proto podle Aristotela musí existovat systém základních pravd, které se nedokazují, tzv. axiomů. Z nich pak vychází definice a důkazy.
Jak je možné, že Aristotelovo učení tak dlouho ovlivňovalo myšlení v Evropě? Je to zřejmě proto, že v 13. století málokdo ovládal matematiku, a tak metoda, kterou Aristoteles vše vysvětloval byla přístupná většině matematice neznalým vzdělancům. Na počátku novověku Aristotelovo učení za správné přijala církev a bránila dalšímu rozvoji fyziky i přírodní filozofie. A tak není divu, že nové myšlenky si svou cestu razily jen s velkými obtížemi.
Použité zdroje
[1] AUGUSTA, P. Aristoteles. 3POL, únor 2004.
[2] BERKA, K. Aristotelova logika. Matematika a fyzika ve škole, prosinec 1980, roč. 11, č. 10, s. 672–676.
[3] CHLEBEČEK, A., a kol. Fyzika v perspektivě času. 1. vydání. Praha: Hvězdárna a planetárium hlavního města Prahy, 1987.
[4] KRAUS, I. Fyzika v kulturních dějinách Evropy. Starověk a středověk. 1. vydání. Praha: Nakladatelství ČVUT, 2006. ISBN 80–01–03472–0.
[5] MALÍŠEK, V. Aristoteles a fyzika. Matematika a fyzika ve škole, prosinec 1980, roč. 11, č. 4, s. 268–272.
[6] MECHLOVÁ, E. – SMYČEK, P. Dějiny předklasické fyziky. Ostrava: 1. vydání. Ostravská univerzita v Ostravě, 2003. ISBN 80–7042–964–X.